Neznámá

Povídky       1 092x zobrazeno Přidat komentář

Prohlížel jsem si po delší době složku dokumety a našel jsem tam úkol z českého jazyka a rozhodl jsem se ho zde uveřejnit… Dokonce přemýšlím, že bych začal vymýšlet další pokračování, ale to už nezáleží na mě, ale na čtenářském ohlasu (komentářích).

Část psaná kurzívou je zadání z učebnice.

Slunečný jarní den jako vymalovaný. Na renesančním náměstíčku bylo jako vždy v neděli v podvečer liduprázdno. Kolem kašny uprostřed náměstíčka střídavě postával a procházel se asi dvacetiletý mladík, když v tom se na konci uličky vedoucí na náměstí objevila…

silueta osoby. Když mladík uviděl siluetu, ukončil své kroky a hleděl do uličky. Byl napjatý. Silueta se taktéž zastavila a hleděla směrem ke kašně. Po chvíli váhání zamířila rázným krokem přímo k mladíkovi. Jak se přibližovala, bylo poznat, že má na sobě dlouhý plášť a na hlavě kápi, aby nebyla poznat. Asi metr od mladíka se zastavila a hleděla přímo na něj. Bylo hrobové ticho. To všechno mladíka znepokojovalo, protože si šel vyvětrat hlavu od všedních starostí a nepředpokládal, že by někoho potkal. Navíc ne někoho tak tajuplného.

Osoba v kápi si cosi zamumlala a v tu chvíli se u její nohy objevilo zvíře, velký černý pes. Mladík byl znepokojený ještě víc, ale stále mlčel, čelo se mu orosilo a ruce se mu třásly. Pes pomalu přišel k mladíkovi a očichal si ho. Mladík ztuhnul. Když pes opět dosedl svému pánovi k noze, zaštěkal. Jeho pán promluvil a z hlasu bylo poznat, že je to mladá žena. „Dobrý podvečer, čekala jsem, že Tě tu potkám. Už pár týdnů Tě totiž sleduji“ Rozrušený mladík ze sebe vykoktal: „Vy-vy mě sledujete? Co po mě chcete? Já Vás ani neznám.“ Žena rázně odpověděla: „Následuj mě a na nic se neptej! Až přijde ten správný čas, všechno se dozvíš!“ Po těchto slovech se žena rozešla tím směrem odkud přišla. Pes seděl na svém místě. Mladík se nedůvěřivě vydal na cestu, pes ho následoval, což mladíka do jisté míry znepokojovalo. Procházeli úzkými uličkami městečka, všude byla tma a jen pouliční lampy jim svítily na cestu.

Když došli k lesu, žena se otočila a opět cosi zamumlala. Nebylo jí rozumět, ale pes věděl co má dělat. Sedl si k její noze a hleděl na mladíka. Mladík věděl o všem, co se ve městečku děje a když si všimnul, že stojí u lesa, který mu byl dobře znám, byl o něco klidnější. Stále ho však znepokojovala zahalená žena se psem. Všude byla tma, byly vidět jen tři siluety, které vykresloval měsíc, který tu noc jasně svítil. Žena si sundala kápi z hlavy, ale mladík stále nepoznal o koho se jedná.

Žena mávla rukou a z lesa se začali vynořovat natažené luky, které mířily na mladíkovu hruď. Jeho dech se zpomalil a čelo se mu orosilo, nedokázal poručit ruce, aby pot otřela. V nočním svitu měsíce si nejdříve myslel, že je to nějaký klam, proto se podíval znovu a pečlivěji aby se ubezpečil. Ty stvoření měli špičatější uši, elfové blesklo mu hlavou a začal se uklidňovat. Podle toho co totiž slyšel o okolních elfech, se neměl čeho bát, leda by se cítili ohrožení a to se nyní stát nemohlo. Chvíli celá skupina stála bez hnutí na místě, než hrobové ticho protnulo zahoukání sovy při jejímž zvuku se skupinka ponořila do temného lesa. Vedla ženu s mladíkem ve středu skupinu dál do temného lesa a zastavila se až před potůčkem, který tudy protékal. Žena vystoupila ze skupiny a pronesla několik velice tichých slov, který odstranili mlhu na druhém břehu. Před skupinou se nyní rozprostřela nádherná mýtina, kterou i když tudy mladík často chodil nikdy nespatřil. Na konci mýtiny stromy rostly tak blízko vedle sebe, že z dály představovali neprostupný pás. Jak se skupina pomalu přibližovala mladík zjišťoval, že ty pohádky, které mu babička vyprávěla když byl malý byly pravdivé. Ale on si až do dnešního dne myslel, že vše bylo pouze vymyšlené.

Když skupina stála přímo před stromy, žena zvolala slova, kterým mladí těžko rozuměl ale před skupinou se stromy rozestoupily a otevřel se před nimi rozlehlý elfský tábor. Uprostřed tábora hořel oheň, u kterého seděl vlk a okolo něj několik dalších elfů. Když se mladík dostal blíž vlk začal být neklidný. Nyní už to nebylo to klidné zvíře, které doprovázelo zahalenou paní na náměstí. „Přisedni si k nám, Numire“ přivítal ho jeden z elfů sedících u plápolajícího ohně. Oni mě znají a já je znám pouze z pohádek od babičky, pomyslel si Numir. Nás se nemusíš bát, nechceme ti ublížit, toto všechno bylo předurčeno Osudem. „Osudem? Já si Vás vybavuji pouze z povídání babičky, o kterých jsem si myslel, že jsou pouze pohádky.“ Při těchto slovech si neustále prohlíží tábor a nemůže uvěřit, že něco takového opravdu existuje. „Numire, tvoje babička byla vysoce postavenou, proto ti o nás nemohla říct aby tě ochránila a tak ti vědomosti o nás předávala alespoň takto.“ elf se na chvíli odmlčel aby dal Numirovi čas na přemýšlení a poté pokračoval: „Teď přejdeme k tomu, proč jsme tě dnes v noci vyhledali a přivedli k nám do tábora. Naše rasa je zde utlačována jinými a pokud někdo nezasáhne, tak se může stát, že přestaneme existovat.“

Rytíř Lorent běžel ve své těžké zbroji ke králi Nezamirovi vládci Západního království, na kterém se nacházel Temný les. Po dlouhém vyčerpávajícím běhu poklekl Lorent před králem ještě než stačil něco svému králi říct, tak byl zastaven rázným gestem. A Nezamir i hned spustil: „Co si ty bandité z Temného lesa o sobě myslí? Že budou zabíjet moje vojáky a bude jim to procházet?“ Lorent leč stále zadýchaný spustil: „Králi Nezamire, než jsme se stačili připravit k boji, polovina mých lidí byla mrtvá. Několik banditů bylo zraněno nebo zavražděno. Když jsem zůstal jediný naživu, tak na mě křikli, abych pozdravoval krále a nechali mě jít.“

 

Sdílej:

    Hlasovat proti tomuto příspěvkuHlasovat pro tento příspěvek (zatím nehodnoceno)
    Loading...


    RSS (komentáře k příspěvku) TrackBack URL

    Komentáře