Upozornění: Tato „povídka“ je smyšlená jakákoliv podobnost s Vaším životem nebo s životem Vašich přátel je nepravděpodobná. Pokud se i přesto v „povídce“ někdo pozná, tak je to tím, že povídky jsou psány životem…

Tábor utekl jako voda a už zase začínala škola, letos jsem šla do druhého ročníku. Jediná pozitivní věc na škole je že po prázdninách uvidím Terku s Martinou. A budeme si moc vyprávět, jak jsme prožily prázdniny, ale tím to začíná i končí, když si představím, že mě čeká čéjina a máťa, tak omdlévám. Čéjinu jsem uhrála na trojku ale z matiky mi hrozila pěťa. Tak jsem se to naučila a nechala se vyzkoušet, i když jsem z toho velkou radost neměla, ale hlavně že to potěšilo naší matikářku, která si nejdřív myslela, že mi někdo napovídá. Ale nakonec uznala, že jsem se to naučila a dala mi čtverku se slovy, že v druhém ročníku se budu muset víc snažit.

První novinku kterou jsme se od naší třídní dozvěděli byla v celku pozitivní – starou nerudnou matikářku nahradil nějaký mladý matikář. Netrpělivě jsem očekávala až nám třídní oznámí rozvrh, abych věděla, kdy máme první hodinu máti. Přišlo mi jak věčnost než jsme se dohodli na tom, kdo bude zastávat jakou funkci než jsme se dostali k rozvrhu. Ale dočkala jsem se! Zítra první hodinu máte máťu! Já snad ani zvědavostí nebudu spát, svěřila jsem se holkám o přestávku. Holky mi s ledovým klidem odvětily, že to nebude zas tak horké. Prý to bude nějaký mlaďas po škole, tak se podle holek máme na co těšit. Řekla jsem jim, ať nepředbíhají, že uviďme zítra.

Cestou domů jsme neustále řešili nového matikáře, takže jsme se nešly podívat ani do butiku na rohu. Na ráno jsme se domluvily, že vyrazíme do školy dříve ale hlavně společně. Celou noc jsem přemýšlela, jak by asi mohl vypadat. Ráno jsem si udělala rychlou snídani. Potřebovala jsem totiž dostatek času na úpravu svého zevnějšku a hlavně jsem si potřebovala vybrat to nejlepší oblečení, které mám doma v šatníku, abych se líbila. To byl asi ten nejtěžší úkol, jelikož jsem nemohla v přeplněné skříni najít ty nej kusy oblečení pro dnešní den. A když se mi to konečně povedlo, tak jsem zjistila, že mám pět minut zpoždění a holky na mě už venku čekají. Byla jsem z toho tak vyplašená, že jsem ven vyběhla v pantoflích a holky se mi smály a říkaly, že nemám tolik blbnout.

Když jsme dorazily do školy a já jsem zjistila, že máme stále dostatek času trochu mě to uklidnilo. Ale za nedlouho jsem holkám zavdala příčiny, aby se mi mohly znovu smát a to když jsem zcela bezmyšlenkovitě otevřela učebnici matematiky a začala jsem si v ní číst a zabývat se tím, co nás čeká a nemine. Když do mě Terka šťouchla, tak jsem si uvědomila co vlastně dělám. Ale to už Marťa nevydržela a začala se smát, takovým způsobem, že u toho brečela. Celá třída ztichla, jelikož začalo zvonit.

Chvíli po zvonění do třídy vchází ředitel s novým kolegou Petrem, jak se po chvíli dozvídáme. Zjišťujeme že právě dostudoval a máme na něj být hodní. Ředitel se rozloučil a nový učitel se nám ještě jednou představil a řekl nám i něco málo o sobě a to samé chtěl i po nás. Takže jsme celou hodinu zabili představováním.

Nový učitel Petr vypadal ještě lépe než jsem si ho představovala byl urostlý, sportovní postavy, tmavé vlasy, modré oči. Prostě můj typ. Holky to na mě samozřejmě hned poznaly, takže jsem jim celý den ve škole byla pro smích. Ale mě to vůbec nevadilo, protože Petr vypadal fakticky božsky a já se těšila na čtvrteční dvouhodinovku matiky, což nedokázal nikdo ze třídy pochopit. Pouze Martina s Terkou to až moc dobře chápaly a nechávaly si to pro sebe. Nebylo chvilky kdyby mi to jedna nebo druhá nepředhodila a zavdala, tak druhé důvod se mi posmívat. Ale já si myslela, že jim ukážu!

Upozornění: Tato „povídka“ je smyšlená jakákoliv podobnost s Vaším životem nebo s životem Vašich přátel je nepravděpodobná. Pokud se i přesto v „povídce“ někdo pozná, tak je to tím, že povídky jsou psány životem…

Letos jsem byla jako už několikrát na letním táboře, kde jsem z předchozích let měla hodně kamarádů. Někteří tam nyní už byly jako instruktoři. Dále tam byl jeden „starší“ instruktor, který se mi moc líbil a jmenoval se Petr. Nebudu zastírat, že i on se po mě koukal. Prvních pár dní jsme kolem sebe jen tak chodili. Petr si ke mně potom u táboráku přisedl a začali jsme si povídat a čas plynul, a když odbyla desátá, tak se ostatní začali pomalu rozcházet do svých chatiček a později jsem si uvědomila, že jsem tam s Petrem zůstala sama. Když si to Petr uvědomil, tak řekl, že je pozdě a že mě doprovodí k chatě. Kde jsme si ještě hodnou chvíli povídali, než jsme se rozloučili a šli jsme spát.

V noci jsem myslela jenom na to, jak se mi s Petrem krásně povídalo a že bych si to chtěla zopakovat, ale druhý den jsem Petra nikde neviděla a ptát jsem se po něm radši nechtěla, aby si všichni v táboře hned něco nemysleli. Hnedka by se to rozneslo po celém táboře, a já bych asi nevydržela, jak by na mě ostatní koukali. Proto jsem radši přemýšlela nad tím, jak se asi zítra oslaví moje šestnácté narozeniny.

Druhý den ráno jsem byla akčnější a šla se po ránu trošku proběhnout, abych si vyčistila hlavu, ale moc se mi to nepodařilo, jelikož jsem zahlédla Pavla, kterého jsem znala už z předchozích let a který se mi moc líbil, i když se ostatní holky divily, co na něm vidím, že prý je ošklivý.

Den se blížil ke konci a já jsem si vůbec neuvědomovala, že mám dnes narozeniny, jelikož jsem neměla vůbec čas nad tím přemýšlet. Měla jsem plnou hlavu Pavla. A tak jsem byla při večerním nástupu mile překvapena, že si na mě instruktoři vzpomněli a před celým táborem mi popřáli a řekli mi, že v klubovně mám dort, který si mám po nástupu jít vyzvednout.

Ale co se nestalo. Úplně jsem na ten dort po nástupu zapomněla a vzpomněla jsem si na něj až za dvě hodiny, tak jsem běžela do klubovny a doufala jsem, že tam ještě někdo bude. Zaklepala jsem, nikdo se neozýval, tak jsem vzala za kliku a dveře se otevřely. V první chvíli jsem se zarazila, jelikož v křesle naproti dveřím seděl on, Pavel, ale rychle jsem se vzpamatovala, i když ve mně všechno vřelo a šla jsem přímo ke stolu pro dort. Když už jsem byla s dortem u dveří, tak s jistým nadšením v hlase pronesl: „Právě mi došlo, že jsem ti ještě nepopřál. To bych to měl rychle napravit.“ Jen to dořekl, tak už stál za mnou a měl napřaženou ruku, aby mi mohl popřát. Bez myšlenkovitě jsem odložila dort na židli u dveří, abych mohla přijmout podanou ruku. Potom se stalo něco, s čím jsem nepočítala. Objal mě a políbil. Nejdřív se mi to nelíbilo, ale potom jsem ho nechala a užívala si to. Poté jsme se rozloučili a já jsem šla s dortem na chatku, kde jste ho s holkami snědly.

Upozornění: Tato „povídka“ je smyšlená jakákoliv podobnost s Vaším životem nebo s životem Vašich přátel je nepravděpodobná. Pokud se i přesto v „povídce“ někdo pozná, tak je to tím, že povídky jsou psány životem…

Po týdnu ticha mezi Bárou a Benem. Byla Bára vyčerpaná čekáním na Bena. A došla k závěru, že své tajemství, řekne rodičům. A tajně doufala, že to pochopí a neodsoudí jí tak jako Ben. Bára chodila pár dní opatrně okolo rodičů a hledala příležitost, při které by jim mohla vše vypovědět. Ale příležitost nepřicházela.

V neděli všichni koukali na televizi, ale nikdo se jí příliš nevěnoval.

A tak Bára spustila: „Můžete mě vnímat? Potřebuji Vám něco říct.“
Máma: „Tak povídej…“ ale přitom neodtrhla zrak od televizoru
Bára: „Můžeš vypnout tu televizi? A chvíli mě oba poslouchat…“
Otec: „O co ti jde, Báro?“ mezitím máma vypnula televizi
Bára má sucho v krku a ještě se rychle rozmýšlí, jak by měla začít… Po chvíli ticha odměřeným hlasem pronese: „Jsem těhotná.“
Otec vyprskne: „Cože?“ a mamka ze sebe dostane pouze „Co?“
Bára proto znovu opakuje: „Jsem těhotná“ a dodává: „s Benem“
V místnosti se rozhostí hrobové ticho, které přeruší otec otázkou: „ Jak se to stalo?“
Bára odpovídá pouze suše: „Ty nevíš, jak se dělají děti?!?“
Když se máma vzpamatuje, tak se vkládá do rozhovoru: „Zadržte vy dva!“

A poté se ujímá slova sama a začíná vyprávět… „Oproti mně sis pospíšila, ale to se nedá nic dělat.“ Bára se nadechuje ale mamka jí zastaví: „Poslouchej!“ „Když nám bylo co tobě, tak jsme s tátou vyváděli různé blbosti a ale o dítěti jsme neuvažovali. Jednou to přijít muselo, ale nemuselo to být tak brzo. Ale to už se nedá nic dělat. Vy mladí jste hrozně nezodpovědní a nedomýšlíte důsledky vašich činů! Nebo přemýšlíte, ale to už je většinou pozdě! To my s tátou jsme si počkali, až dostudujeme a budeme se moc zabezpečit. Sice se nám to nakonec vymklo z rukou, ale…“ „zvládli jsme to“, doplní otec. „A co na to Ben?“, ptá se zvědavě otec.

Bára zaskočena vyprávěním rodičů se nezmůže na jediné slovo. Tak jen tak sedí na pohodlné pohovce a kouká do protější stěny. Otec proto opakuje svoji otázku: „Co na to Ben?“
Bára suše odpoví: „Ten zbaběle bez jediného slova utekl.“ a do očí se jí vhrnou slzy.
Celou tuhle debatu ukončuje máma: „ S Benem si ještě promluvíš a my s tátou se budeme muset smířit s faktem, že jsi stejná jako já.“

Upozornění: Tato „povídka“ je smyšlená jakákoliv podobnost s Vaším životem nebo s životem Vašich přátel je nepravděpodobná. Pokud se i přesto v „povídce“ někdo pozná, tak je to tím, že povídky jsou psány životem…

Bára leží na posteli, kouká do stropu a rozjímá o novince, kterou se dozvěděla. A ví, že na ní musí připravit rodiče a sdělit jí Benovi. Nejlepší bude začít u Bena a potom jí společně řekneme rodičům. Katku napadne, že rodiče mají dnes večer nějakou akci, takže s Benem by to mohla probrat už dnes. Hned mu píše smsku: „Dnes ve vecer u me, pa, SMTM“

Volám Katce a říkám jí plán na dnešní večer. Katka se nabídne, že mi pomůže s přípravou, jelikož nebudu mít moc času, tak souhlasím. Po škole jdou holky nakupovat věci na dnešní večer. Při nakupování ladí detaily a přemýšlí, co by měly ještě koupit. Aby rodiče Báry nic nepoznaly, tak si Katka bere tašku s nákupem k sobě domů. Doma se vymluví, že jde večer na párty k Báře.

A přitom je domluvená s Terkou a Martinou, že si dnes večer udělají dámskou jízdu. Sotva rodiče Báry odjedou, tak u ní zvoní Katka, která už je natěšená na přípravu dnešního večera pro Bena. Katka u Báry hned vycítí nervozitu, proto se jí snaží při přípravách všelijak povzbuzovat a přivést ji na jiné myšlenky. Když je vše připravené holky si sednou ke stolu a ještě v rychlosti než přijde Ben, řeší jak mu celou věc říct.

Když vše vyřeší, Katka odchází k Martině domů, kde se koná dámská jízda, jelikož rodiče jsou na služební cestě. Když je jízda v nejlepším Katce zazvoní telefon: „volá Bára…“. Terka s Martinou napjatě čekají, než Katka domluví, aby jim mohla vše vypovědět. „Když se to Ben dozvěděl, chvíli nemluvil, potom se zvednul a beze slova odešel“ líčí Katka holkám, to co jí před chvilkou řekla Bára do telefonu. Holky trojhlasně řeknou: „chudák Bára“

Upozornění: Tato „povídka“ je smyšlená jakákoliv podobnost s Vaším životem nebo s životem Vašich přátel je nepravděpodobná. Pokud se i přesto v „povídce“ někdo pozná, tak je to tím, že povídky jsou psány životem…

Bára druhý den volá do ordinace, aby si domluvila termín návštěvy. Potom hned volá Katce, jestli má zítra od dvou hodin čas, že si domluvila prohlídku. Katka jako dobrá kamarádka si čas udělá, i kdyby ho neměla. Katka se nezapomene zmínit Terce s Martinou, že kamarádka, kterou včera potkala je nejspíš těhotná… Holky se samozřejmě hnedka vyptávaly na podrobnosti, jako kdo jí to udělal, jak to že na to nepřišla dřív a sama, že si toho rodiče a hlavně přítel nevšiml… Ve škole bylo hlavní téma Bára.

Škola dnes končila v jednu hodinu, proto jsem se rychle rozloučila před školou s holkama a vydala se Báře naproti. Cestou k ní mi zazvonil v kapse telefon, na displeji se zobrazí „volá Bára…“ po zvednutí na mě vyhrkne, kde jsem, že už čeká před nemocnicí. Ujistím jí, že jsem tam za minutku a zrychlím svoje tempo, abych se k nemocnici dostala co nejrychleji a mohl Báru popřípadě uklidnit.

Již z dálky vidím siluetu chodící před vchodem nemocnice ze strany na stranu. V duchu si říká: „To bude Bára!“ to mě donutilo ještě více zrychlit. Když jsem se dostala ještě blíže k nemocnici, Bára mě poznala a zanechala svého chození před hlavním vchodem do nemocnice a rozešla se ke mně.

Vypadala vystrašeně, ale vyzařovala z ní pozitivní energie, která se nedala jen tak „přehlédnout“.

Katka: „Tak co jsi připravená?“‘
Bára: „Mám strach.“
Katka: „Chytni se mě za ruku. A půjdeme dovnitř…“

Bára podává Katce ruku a vstupují spolu do nemocnice, kde si sednout do čekárny gynekologické poradny. Za chvíli vyjde ven sestřička, která pozve Báru dovnitř. Bára se zvedá a jde za sestřičkou do ordinace, ve dveřích se ještě podívá po Katce.

Zatímco je Bára uvnitř ordinace si Katka prohlíží časopisy o menstruaci, těhotenství a mnohé jiné, které jsou položeny na stolku vedle ní. Všechny časopisy má pro listované a Bára vychází z ordinace.

„Tak jak jsi dopadla?“ vyptává se zvědavě Katka.
Bára neschopna slova, kouká do bílé stěny před ní.
„Báro, jak jsi dopadla?“, znovu pokládám svojí otázku…
Bára se nadechne a pomalu vykoktá: „J-jsem těhotná…“ a chvíli se odmlčí a potom pokračuje: „Vše bych měla říct Benovi“
„To bude nejlepší“ reaguje Katka.

Je noc, ležím v posteli a převaluji se, nemůžu usnout. Neustále musím myslet na naše růžová trička! Kde se asi stala chyba… A taky tajně doufám, že zítra už bude ve škole vše bez problémů. Usnula jsem kolem půl druhé ráno. Ráno vstávala v sedm hodin. Rodiče na mě ihned poznali, že jsem celou noc nespala a tak se ptali, co se děje? Odpověděla jsem jednoduše: „Nic“, rychle jsem se nasnídala a šla do školy. Dnes už jsem si do školy nevzala to růžové tričko. Jaké milé zjištění mě čekalo, když jsem vyšla z domu, před brankou stály holky Terka s Martinou a umívaly se na mě, jako by se včera nic nestalo.

Jakmile mě holky uviděly s taškou na zádech, začaly se mi smát. A já se jich ptala, kde mají tašky. Jednohlasně pronesly: „To jsi ještě tak rozhozená, že jsi zapomněla, že jdeme dneska do kina?“ Vše jsem rychle napravila, vyndala jsem si z tašky peněženku a s taškou jsem práskla za dveřmi a mohla jsem vyrazit do kina.
Ke kinu jsme mohli jet „městskou“ ale jelikož jsme měly dost času. Tak jsme to vzaly přes hlavní třídu, kde jsme prohlédly pár výloh a před devátou jsme stály před kinem a vyhlížely naší třídní učitelku. Ostatní třídy už tu svoje třídní měly, ale naše ještě nikde… Doběhla na poslední chvíli s tím, že zaspala, ale to už jsme se s ostatními hrnuly do kina.
Kino bylo u konce a my jsme se domluvily, že se stavíme v nedaleké čajovně. Cestou jsme si povídaly, o tom jak jsme rády, že jsme nemusely být ve škole a v poslední řadě jsme řešily i film samotný. Když už jsme stály na náměstíčku, kde se nacházela ona čajovna. Zahlédla jsem známý obličej. Odtrhla jsem se od holek a šla jsem se podívat, jestli je to opravdu ona… Neměla jsem co ztratit, tak jsem to zkusila, vykřikla jsem „Báro!“ a ona se otočila. „No nekecej, jsi to ty, Katko?“

Katka: „Jsem to já. Jak je to dlouho, co jsme se neviděly?“
Bára: „Dlouho, máš čas? Půjdeme si někam sednout.“
Katka: „Jasně, kousek odsud je kavárna.“

Bára je ten typ holky – krásná, na kterou se lepí chlapy. Když si zamane, že ho získá, tak má chlapec smůlu. Ale zároveň blbá nikdy neví, kdy je konec. Párkrát se jí to vymstilo. Také bych měla podotknout, že šla do školy o dva roky později…

Cestou do kavárny jsme řešily nepodstatné věci, ty podstatné, jak naznačila Bára, mi chce, říct až si sedneme. Vstupujeme do kavárny, ve které jsem byla naposledy v páté třídě právě s Bárou. Bára odešla na gympl a od té doby jsem jí neviděla. Shledání dvou velkých kamarádek po letech. Cestou ke spolu, posílám holkám KTZtku, že nedorazím…

Katka: „Tak povídej, co je nového?“
Bára: „Po přestupu na gympl jsem potkala kluka mých snů.“ Netrpělivě poslouchám a gesty pobízím Báru k dalšímu vyprávění… Bára vylíčí Katce vše, co jí o Benovi napadne…

Řeší vážné i méně vážné věci, usrkávajíc kávu si Bára postěžuje: „Poslední tři měsíce pouze přibírám a co mě štve nejvíc, už jsem to tři měsíce nedostala. A nevím, čím by to mohlo být.“ Katka pouze nevěřícně koukne po Báře a mlčí… Po chvíli ze sebe vykoktá: „ Ne-nejsi náhodou takhle těhotná?“ Bára se na mě usměje a odpoví: „No, vidíš, to mě ani nenapadlo… Budu muset zajít za doktorem.“

S novými klíči v tašce a se starou šunkou od Nokie jsem vyrazila směr škola. Před školou už na mě čekala Terka s Martinou a hlásily mi, že dnes do našeho oblíbeného butiku na rohu přivezou nové hadříky. Ihned bylo rozhodnuto, že dneska bárek vynecháme a půjdeme rovnou do našeho oblíbeného butiku. Ve škole jsme měly krátkou, takže nám to rychle uteklo a dlouhé chvíle, které nastaly hlavně v nudných hodinách jako je čéjina nebo máťa jsme se bavily hlavně o hadříkách.

Konečně jsme se s holkama dočkaly poslední zvonění a rychle pryč ze školy do butiku. Jaké nemilé překvapení nás čekalo, když jsme došly ke krámku, kde na dveřích bylo napsáno „Přijdu za chvíli“. Terka prohodila: „Tak se zatím podíváme do výloh“ a šlo se na to. Všechny tři nás upoutalo růůůžovoučké tričičko, které bylo vystavené hned v první výloze. Byly jsme do něj hodně zažrané a tak jsme si ani nevšimly, že se vrátila prodavačka.

Vběhly jsme do krámu a jedna přes druhou jsme křičely na prodavačku, že se chceme podívat na to růžové tričko, které je vystavené ve výloze. Paní prodavačka se beze slov rozešla k místu, kde měla další růžová trička. Ihned jsme se v nich začaly přehrabovat a všechny je zkoušet. Co chvíli jsme se smály nebo vykřikovaly „Jééé“, „To chci já“… Za pár hodin jsme z butiku odešly. Než jsme se rozešly každá do svého domovu, řešily jsme, které to slušelo nejvíce, které triččíčko bylo nejhezčí. Všechny jsme měly plnou hlavu růžového trička z našeho oblíbeného butiku na rohu.

Doma jsme nasadila na mamku psí oči a prosila jí, že bych chtěla koupit nové tričko. Nejdříve mamka navrhovala, že jich mám dost a že mi musí stačit. Ale po půl hoďce přesvědčování jsme vyrazily do butiku a to růžové tričko jsme kopily. Cestou domů jsme přemýšlela, jak budou holky zítra ve škole čumět, až přijdu v tom růžovém tričku. V noci se mi o tričku dokonce zdálo.

Ráno jsme v tričku dokonce snídala. Do školy jsem se nehorázně těšila, až budu machrovat na holky, že já mám nové růžové tričko a oni ne. Před školou jsem zastihla jen Martinu, která na sobě taky měla růžové tričko ze včerejška, což mě zarazilo. Když jsme s Martinou vešly do třídy a podívaly se na místo, kde sedí Terka, tak jsme viděly, že má taky růžové tričko ze včerejška. Normálně bychom se tomu asi zasmály, ale nyní jsme byly naštvané jedna na druhou. Protože jsme si včera řekly, že si trička půjdeme koupit dneska společně a tak jsme spolu celý den nemluvily. I domů jsme šly každá sama, i přestože máme kus cesty společné.

Bylo teplé letní odpoledne a já už měla po škole. A jako každé odpoledne jsem si šla sednout se svýma kámoškama do našeho oblíbeného bárku. Kde jsme si daly pár decek vody a parádně si pokecaly. Bylo to pár dní po tom, co jsem měla tak vydařenou oslavičku svých pátnáctninek.

Naše debaty se točily pouze okolo mého nového mobilního dotykáče, který jsem dostala od rodičů, za co jsem jim moc vděčná. Jelikož můj milocshkej mobillek má mocccičky mooc vymazlenech funkcích. Čas nám ubíhal velice rychle a my jsme ztratily pojem o čase a domů jsme se dostavily až po dvacáté druhé hodině, v době kdy už o nás měli rodičové strach.

Stojím před barákem, hledám klíče… V jedné kapse, druhé v tašce, kabelce nikde nic… Tak já tedy zazvoním… Rodiče na mě zírají, že prý si neodemknu, když mám klíče. Tak jim zatím řeknu, že jsem si je zapomněla vzít ráno do školy. A rychle běžím do pokoje, srdce mi bije jak o závod a já se běžím podívat na svůj vymazlenej stooleček, kde by měly klíče ležet. Když doběhnu do pokoje, tak zjišťuji, že na stole klíče neleží. Přemýšlím… kam jsem ty zatracený klíče mohla položit. Napadá mě, že jsme měli dneska tělák, že mi mohly vypadnout v šatně. Ráno budu muset zajít za účou a zeptat se jí, bleskne mi hlavou…

Druhý den ráno se zatajeným dechem klepu na dveře kabinetu. Zevnitř se ozývá rázné „Vstupte!“, bez váhání vražím dovnitř. Rychle ze sebe vychrlím „Nevypadly mi včera v šatně klíče?“, učitelka s ledovým klidem odpovídá „Mladá dámo, a co třeba pozdravit?“ podrážděně odpovídám „Dobrý den, paní učitelko“, opět s ledovým klidem „Musím Vás zklamat, mladá dámo, ale klíče jsem v šatně žádné nenašla.“ Smutně se rozloučím a odcházím. Vcházím do třídy a kámošky se mě hnedka ptají, co mi je? Vše jim vychrlím a oni na mě jen nevěřícně čučí a uklidňují mě, že klíče určitě najdu a ať si s tím nedělám hlavu. Že se mi to nestalo poprvé, kdy jsem nemohla najít klíče a později jsem je přece vždycky našla.

S holkama jsem obrátila vzhůru nohama celou školu a nikde nic. A tak jsem šla domů opět bez klíčů. Uvažovala jsem nahlas „Nyní už mi asi neprojde, že jsem zapomněla klíče doma“. Stojím před barákem a vím, že jsem nic kloudného nevymyslela, tak zazvoním. Rodiče se diví, kde mám klíče. „No víte, já nevím, kde mám klíče. Nemůžu je najít.“ jen suše prohodí „Aha“ „Takže ti zabavíme nový mobil a do konce měsíce nebudeš dostávat kapesné“ jen mezi zuby procedím „Dobře“ a se skloněnou hlavou odcházím do svého pokoje, který převrátím vzhůru nohama, jen abych našla ty zatracený klíče. Únavou padám na zem a usínám, když mě máma ráno budí do školy, tak se diví proč spím na zemi, samozřejmě jí nic nepovím. A odcházím beze slova do školy, kde jsem zvadlá, jelikož nemám svůj dotykáč ale jen starou šunku od Nokije. Celý den řeším svoje klíče s holkama. Dokonce jsme se po škole zašly zeptat i do našeho bárku. Kde týpek u baru taky o klíčích nic nevěděl. Když jsem dorazila domů, tak mi rodiče oznámili, že mobil prodali a dali mi nové klíče od domu. A řekli, že na nový mobil můžu nějakou dobu zapomenout!

A v tom objevíte světlo na konci tunelu – kamarády a přátele, kteří vám rádi pomůžou, ukážou vám cestu z nekonečného tmavého tunelu, z kterého jste nevěděli kudy ven. Oni vás postaví jen jim musíte věřit. Vy si hned budete připadat svobodněji a přitom stále svázaní. Snažíte se na to špatné zapomenout, když si myslíte, že jste zapomněli…

Znova se vám vše vybaví a vy zase v nic nevěříte, chcete všechno co jste měli ale máte strach, takže trpíte pomyšlením na chtěné ale zároveň se bojíte. Opět se ocitáte v tom bludném kruhu, z kterého není cesta ven. Jak se zachováte?

Vystupuji z autobusu a mířím do nákupního centra, kde vidím bezproblémový romský páreček a ihned zapomínám na vše co se stalo v autobuse a prodírám se kupředu plným centrem. Na „náměstíčku“ mě zaujme další šťastný párek nyní bílý, jelikož mě na nich něco zaujalo tak si je prohlížím více než by bylo zdrávo, naštěstí si to rychle uvědomím a odcházím a doufám, že můj pohled zůstal bez povšimnutí. Odcházím nakupovat…

Druhý den ráno čtu na internetu, obchod v nákupním centru přepaden. A hle tam jsem včera byl, proto rychle klikám na odkaz. A jé, ty znám! To je přeci ten bílý párek, který mě zaujal.

A proto mě zajímá proč házíme všechny Romy do stejného pytle, jsou doopravdy všichni stejní a bílý jsou nej? Záleží snad na barvě pleti? Nebo je za tím něco jiného?