Jindrova životní cesta

Upozornění: Tato „povídka“ je smyšlená jakákoliv podobnost s Vaším životem nebo s životem Vašich přátel je nepravděpodobná. Pokud se i přesto v „povídce“ někdo pozná, tak je to tím, že povídky jsou psány životem…

Je noc, ležím v posteli a převaluji se, nemůžu usnout. Neustále musím myslet na naše růžová trička! Kde se asi stala chyba… A taky tajně doufám, že zítra už bude ve škole vše bez problémů. Usnula jsem kolem půl druhé ráno. Ráno vstávala v sedm hodin. Rodiče na mě ihned poznali, že jsem celou noc nespala a tak se ptali, co se děje? Odpověděla jsem jednoduše: „Nic“, rychle jsem se nasnídala a šla do školy. Dnes už jsem si do školy nevzala to růžové tričko. Jaké milé zjištění mě čekalo, když jsem vyšla z domu, před brankou stály holky Terka s Martinou a umívaly se na mě, jako by se včera nic nestalo.

Jakmile mě holky uviděly s taškou na zádech, začaly se mi smát. A já se jich ptala, kde mají tašky. Jednohlasně pronesly: „To jsi ještě tak rozhozená, že jsi zapomněla, že jdeme dneska do kina?“ Vše jsem rychle napravila, vyndala jsem si z tašky peněženku a s taškou jsem práskla za dveřmi a mohla jsem vyrazit do kina.
Ke kinu jsme mohli jet „městskou“ ale jelikož jsme měly dost času. Tak jsme to vzaly přes hlavní třídu, kde jsme prohlédly pár výloh a před devátou jsme stály před kinem a vyhlížely naší třídní učitelku. Ostatní třídy už tu svoje třídní měly, ale naše ještě nikde… Doběhla na poslední chvíli s tím, že zaspala, ale to už jsme se s ostatními hrnuly do kina.
Kino bylo u konce a my jsme se domluvily, že se stavíme v nedaleké čajovně. Cestou jsme si povídaly, o tom jak jsme rády, že jsme nemusely být ve škole a v poslední řadě jsme řešily i film samotný. Když už jsme stály na náměstíčku, kde se nacházela ona čajovna. Zahlédla jsem známý obličej. Odtrhla jsem se od holek a šla jsem se podívat, jestli je to opravdu ona… Neměla jsem co ztratit, tak jsem to zkusila, vykřikla jsem „Báro!“ a ona se otočila. „No nekecej, jsi to ty, Katko?“

Katka: „Jsem to já. Jak je to dlouho, co jsme se neviděly?“
Bára: „Dlouho, máš čas? Půjdeme si někam sednout.“
Katka: „Jasně, kousek odsud je kavárna.“

Bára je ten typ holky – krásná, na kterou se lepí chlapy. Když si zamane, že ho získá, tak má chlapec smůlu. Ale zároveň blbá nikdy neví, kdy je konec. Párkrát se jí to vymstilo. Také bych měla podotknout, že šla do školy o dva roky později…

Cestou do kavárny jsme řešily nepodstatné věci, ty podstatné, jak naznačila Bára, mi chce, říct až si sedneme. Vstupujeme do kavárny, ve které jsem byla naposledy v páté třídě právě s Bárou. Bára odešla na gympl a od té doby jsem jí neviděla. Shledání dvou velkých kamarádek po letech. Cestou ke spolu, posílám holkám KTZtku, že nedorazím…

Katka: „Tak povídej, co je nového?“
Bára: „Po přestupu na gympl jsem potkala kluka mých snů.“ Netrpělivě poslouchám a gesty pobízím Báru k dalšímu vyprávění… Bára vylíčí Katce vše, co jí o Benovi napadne…

Řeší vážné i méně vážné věci, usrkávajíc kávu si Bára postěžuje: „Poslední tři měsíce pouze přibírám a co mě štve nejvíc, už jsem to tři měsíce nedostala. A nevím, čím by to mohlo být.“ Katka pouze nevěřícně koukne po Báře a mlčí… Po chvíli ze sebe vykoktá: „ Ne-nejsi náhodou takhle těhotná?“ Bára se na mě usměje a odpoví: „No, vidíš, to mě ani nenapadlo… Budu muset zajít za doktorem.“

Podobné příspěvky

• Neexistují žádné podobné příspěvky