Jindrova životní cesta

Upozornění: Tato „povídka“ je smyšlená jakákoliv podobnost s Vaším životem nebo s životem Vašich přátel je nepravděpodobná. Pokud se i přesto v „povídce“ někdo pozná, tak je to tím, že povídky jsou psány životem…

Po týdnu ticha mezi Bárou a Benem. Byla Bára vyčerpaná čekáním na Bena. A došla k závěru, že své tajemství, řekne rodičům. A tajně doufala, že to pochopí a neodsoudí jí tak jako Ben. Bára chodila pár dní opatrně okolo rodičů a hledala příležitost, při které by jim mohla vše vypovědět. Ale příležitost nepřicházela.

V neděli všichni koukali na televizi, ale nikdo se jí příliš nevěnoval.

A tak Bára spustila: „Můžete mě vnímat? Potřebuji Vám něco říct.“
Máma: „Tak povídej…“ ale přitom neodtrhla zrak od televizoru
Bára: „Můžeš vypnout tu televizi? A chvíli mě oba poslouchat…“
Otec: „O co ti jde, Báro?“ mezitím máma vypnula televizi
Bára má sucho v krku a ještě se rychle rozmýšlí, jak by měla začít… Po chvíli ticha odměřeným hlasem pronese: „Jsem těhotná.“
Otec vyprskne: „Cože?“ a mamka ze sebe dostane pouze „Co?“
Bára proto znovu opakuje: „Jsem těhotná“ a dodává: „s Benem“
V místnosti se rozhostí hrobové ticho, které přeruší otec otázkou: „ Jak se to stalo?“
Bára odpovídá pouze suše: „Ty nevíš, jak se dělají děti?!?“
Když se máma vzpamatuje, tak se vkládá do rozhovoru: „Zadržte vy dva!“

A poté se ujímá slova sama a začíná vyprávět… „Oproti mně sis pospíšila, ale to se nedá nic dělat.“ Bára se nadechuje ale mamka jí zastaví: „Poslouchej!“ „Když nám bylo co tobě, tak jsme s tátou vyváděli různé blbosti a ale o dítěti jsme neuvažovali. Jednou to přijít muselo, ale nemuselo to být tak brzo. Ale to už se nedá nic dělat. Vy mladí jste hrozně nezodpovědní a nedomýšlíte důsledky vašich činů! Nebo přemýšlíte, ale to už je většinou pozdě! To my s tátou jsme si počkali, až dostudujeme a budeme se moc zabezpečit. Sice se nám to nakonec vymklo z rukou, ale…“ „zvládli jsme to“, doplní otec. „A co na to Ben?“, ptá se zvědavě otec.

Bára zaskočena vyprávěním rodičů se nezmůže na jediné slovo. Tak jen tak sedí na pohodlné pohovce a kouká do protější stěny. Otec proto opakuje svoji otázku: „Co na to Ben?“
Bára suše odpoví: „Ten zbaběle bez jediného slova utekl.“ a do očí se jí vhrnou slzy.
Celou tuhle debatu ukončuje máma: „ S Benem si ještě promluvíš a my s tátou se budeme muset smířit s faktem, že jsi stejná jako já.“

Podobné příspěvky

• Neexistují žádné podobné příspěvky