Jindrova životní cesta

Upozornění: Tato „povídka“ je smyšlená jakákoliv podobnost s Vaším životem nebo s životem Vašich přátel je nepravděpodobná. Pokud se i přesto v „povídce“ někdo pozná, tak je to tím, že povídky jsou psány životem…

Bylo teplé letní odpoledne a já už měla po škole. A jako každé odpoledne jsem si šla sednout se svýma kámoškama do našeho oblíbeného bárku. Kde jsme si daly pár decek vody a parádně si pokecaly. Bylo to pár dní po tom, co jsem měla tak vydařenou oslavičku svých pátnáctninek.

Naše debaty se točily pouze okolo mého nového mobilního dotykáče, který jsem dostala od rodičů, za co jsem jim moc vděčná. Jelikož můj milocshkej mobillek má mocccičky mooc vymazlenech funkcích. Čas nám ubíhal velice rychle a my jsme ztratily pojem o čase a domů jsme se dostavily až po dvacáté druhé hodině, v době kdy už o nás měli rodičové strach.

Stojím před barákem, hledám klíče… V jedné kapse, druhé v tašce, kabelce nikde nic… Tak já tedy zazvoním… Rodiče na mě zírají, že prý si neodemknu, když mám klíče. Tak jim zatím řeknu, že jsem si je zapomněla vzít ráno do školy. A rychle běžím do pokoje, srdce mi bije jak o závod a já se běžím podívat na svůj vymazlenej stooleček, kde by měly klíče ležet. Když doběhnu do pokoje, tak zjišťuji, že na stole klíče neleží. Přemýšlím… kam jsem ty zatracený klíče mohla položit. Napadá mě, že jsme měli dneska tělák, že mi mohly vypadnout v šatně. Ráno budu muset zajít za účou a zeptat se jí, bleskne mi hlavou…

Druhý den ráno se zatajeným dechem klepu na dveře kabinetu. Zevnitř se ozývá rázné „Vstupte!“, bez váhání vražím dovnitř. Rychle ze sebe vychrlím „Nevypadly mi včera v šatně klíče?“, učitelka s ledovým klidem odpovídá „Mladá dámo, a co třeba pozdravit?“ podrážděně odpovídám „Dobrý den, paní učitelko“, opět s ledovým klidem „Musím Vás zklamat, mladá dámo, ale klíče jsem v šatně žádné nenašla.“ Smutně se rozloučím a odcházím. Vcházím do třídy a kámošky se mě hnedka ptají, co mi je? Vše jim vychrlím a oni na mě jen nevěřícně čučí a uklidňují mě, že klíče určitě najdu a ať si s tím nedělám hlavu. Že se mi to nestalo poprvé, kdy jsem nemohla najít klíče a později jsem je přece vždycky našla.

S holkama jsem obrátila vzhůru nohama celou školu a nikde nic. A tak jsem šla domů opět bez klíčů. Uvažovala jsem nahlas „Nyní už mi asi neprojde, že jsem zapomněla klíče doma“. Stojím před barákem a vím, že jsem nic kloudného nevymyslela, tak zazvoním. Rodiče se diví, kde mám klíče. „No víte, já nevím, kde mám klíče. Nemůžu je najít.“ jen suše prohodí „Aha“ „Takže ti zabavíme nový mobil a do konce měsíce nebudeš dostávat kapesné“ jen mezi zuby procedím „Dobře“ a se skloněnou hlavou odcházím do svého pokoje, který převrátím vzhůru nohama, jen abych našla ty zatracený klíče. Únavou padám na zem a usínám, když mě máma ráno budí do školy, tak se diví proč spím na zemi, samozřejmě jí nic nepovím. A odcházím beze slova do školy, kde jsem zvadlá, jelikož nemám svůj dotykáč ale jen starou šunku od Nokije. Celý den řeším svoje klíče s holkama. Dokonce jsme se po škole zašly zeptat i do našeho bárku. Kde týpek u baru taky o klíčích nic nevěděl. Když jsem dorazila domů, tak mi rodiče oznámili, že mobil prodali a dali mi nové klíče od domu. A řekli, že na nový mobil můžu nějakou dobu zapomenout!

Podobné příspěvky

• Neexistují žádné podobné příspěvky